Ne náhodou mnohé odstíny hnědé barvy, ať už se jedná o temperové, vodové, olejové nebo pastelové, mají původ svého jména v Itálii: „sienská hlína“, „pálená sienská hlína“, „okr“. A právě z Crete Senesi, této části Toskánska jižně od Sieny, pocházely pigmenty pro výrobu barev tak bohatých, že největší italští malíři je používali až do nástupu syntetických barev.

Měsíční krajina, metafyzická v srpnu a září, jílové moře do daleka se nesoucích vln zorané půdy, jež mění svou barvu s každým metrem čtverečným: od šedé po hnědou, okr, žlutou, cihlovou. Jako kdyby to byla obrovská japonská zahrada zen; vypluhované brázdy se křivolace vinou nahoru a dolů po kopcích, ovíjí se kolem sebe sami, kreslí okouzlující obrazce.

S příchodem jara, v dubnu a květnu, elektrizující zeleň mladého obilí mění krajinu v sametové plátno, vánkem se vlnící široko daleko. Tu a tam, dotek pastelové žluti nebo magenty, podle toho, zda se na polích pěstuje řepka, vojtěška nebo hořčice.

V červnu a červenci dosahuje Crete Senesi své barevné apoteóze: triumf žluti slunečnic a kručinek, zlata zralého obilí, stejně jako na pozadích sienské malby čtrnáctého století. Pouze na prériích amerického Midwestu lze obdivovat něco podobného; tam ovšem chybí ty cypřiše, posazené jen tak na temenech kopců, osamělé stráže, výchozí body, již činí toskánskou krajinu jedinečnou na světě.

Možná bylo Crete Senesi, ještě před nástupem zemědělské mechanizace v padesátých letech, když bylo divokou a pustou oblastí, charakteristickou malými kaňony, deštěm erodovanými v jílu, obývanou pouze divokou zvěří, ještě magičtější. Z toho všeho, tu a tam zůstávají stopy; tak či tak, jsme vděční dnešním zemědělcům za úžas, jenž jejich velkolepé, tolik pomíjivé, sezónní dílo „Land Art“, nevědomky stvořené svými traktory, v nás vyvolává.