Až do období velké meliorace, započaté za vlády rodu Lorena (viz Toskánsko - srdce Itálie) koncem 18. stol. a dokončené za fašizmu ve třicátých letech 19. století, byla rovinatá část Maremmy bažinatým a velmi divokým územím.

“Všichni mi říkají Maremma, Maremma
ale pro mě byla Maremma nevlídná
ptáček, který tam zabloudí, ztratí brka
já tam ztratil milovaného člověka.

Vždy se mi srdce chvěje, když tam jdeš
mám strach, že už odtud nepřijdeš
ať je prokletá Maremma, Maremma
ať je prokletá Maremma a ten, kdo ji rád má.”

Takto smutně si pozpěvovala stará lidová písnička, když malárie zamořila bažiny a kosila oběti mezi sezónními dělníky, již se sjížděli do Maremmy, aby zde vysušovali stojaté vody a močály, dnes proměněné v úrodnou pláň, jež jako kdyby byla vymalována štětci od Giovanni Fattori nebo Telemaco Signorini, nejslavnějších z “Macchiaioli”, nejdůležitějšího toskánského uměleckého směru druhé poloviny 19. století.

Tito malíři, okouzleni něžnou harmonií, žárem a zároveň řídkou podstatou původu této magické země září a barev, trávili dlouhá období na venkově, právě v nízké a vonné houštině (= macchia) podél středozemního pobřeží, od níž pochází jméno tohoto uměleckého směru, malujíce venkovské scenérie. Jejich díla lze obdivovat v Galleria d’Arte Moderna v Palazzo Pitti ve Florencii; představují výchozí doklad venkovské scenérie Toskánska konce 19. století.

Tak jako na obrazech těchto malířů, odvěká silueta etruských pahorků splývá na pláni, široko daleko, s hřejivými barvami zorané půdy, se zlatem obilí a strnišť, se žlutí slunečnic. Tu a tam se pasou stáda koní a „maremských“ krav, podobajících se africkým buvolům, se svými dlouhými rohy, namířenými proti ohnivé sluneční kouli, jež jako kdyby zapadala v moři; právě pro toto, navzdory „proklatosti“ staré písně, je těžké nemilovat tuto magickou, ještě široce nedotčenou oblast.