Toskánsko bylo vždy šité na míru člověka; do té míry, že umožnilo osídlení svého území Etrusky a rozvoj své velké a vyspělé civilizace, jež bude vládnout centrální Itálii po mnohá staletí až po příchod civilizace římské, jež byla své předchůdkyni po dlouhou dobu podřízená, natolik, že první vládci starého Říma byli všichni etruskové.

Zde tento národ, pocházející pravděpodobně z Anatolie, našel vyhovující klimatické podmínky, ideální přírodní zdroje a především železo na ostrově Elba. Právě proto, hlavně v pobřežní oblasti, vyvinuli systém opevněných měst, situovaných na vrcholcích kopců, z důvodu obrany proti útočníkům a malárii, jež řádila v bažinatých údolích: Volterra, Vetulonia, Populonia, Roselle, Sovana, Sorano, Saturnia, Tarquinia a ve vnitrozemí Fiesole, Cortona, Arezzo; ta nejdůležitější byla mezi sebou konfederovaná.

U některých z nich se dochovaly působivé pozůstatky hradeb a především pohřebišť, jež jsou nám zdrojem důležitých archeologických nálezů, jedinečných indicií pro pochopení rafinované civilizace tohoto národa, jejíž písmo se doposud nepodařilo kompletně dešifrovat. Ještě dnes se občas stane, že se v polích obdělávaných zemědělci objeví kus krásné keramiky nebo jemného náčiní, někdy i základy chrámu či celá pohřebiště.

Následná římská nadvláda přináší do Toskánska zakládání důležitých měst, jako je Florencie, Lucca, Pisa a Siena a rozvoj silničního systému, jež spojoval Řím se severními provinciemi říše. Kolem X. a XI. století po Kristu je již načase očekávat konec barbarských invazí následovaných pádem říše římské a růstem moci církve, aby Toskánsko opět poznalo rozkvět, jenž nejprve přinese rozvoj klášterních komplexů, nezbytných pro ochranu a přenos kultury a vědomostí předchozích staletí, a jenž později přináší zrod tzv. městských států.

V toskánských městech, organizovaných jako svobodné obce a následně republiky, vzkvétala ekonomie a obchod díky podnikavosti svých obchodníků, jimž se podařilo zahájit obchodní styky s celou Evropou. Souběžně se znovu začíná rozvíjet společenský a kulturní život.

Florencie zaujímá ve své době pozici natolik obzvláštního významu vzhledem k ostatním italským městům, že její vlastní dialekt, zušlechťovaný věhlasnými spisovateli a básníky jakými byli Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio a Francesco Petrarca, byl povýšen na místo italského jazyka; první krok ke zrodu představy o státu, jenž se právě v té době začal utvářet. Bohužel vnitřní nesourodost a silná rivalita mezi různými městy předaly, během staletí bezprostředně následujících, italský poloostrov nadvládě různých evropských mocností.

Rovněž výtvarné umění poznává nemalý rozvoj díky veřejným zakázkám, především těch pro církev, jež si může dovolit najmout umělce jako Cimabue, Giotto, Niccoló a Giovanni Pisano, Simone Martini, Ambrogio Lorenzetti, Duccio di Buoninsegna a mnohé další. V architektuře XII. a XIII. století má převahu styl gotický se svým tradičním lomeným obloukem nad stylem románským, jenž představoval období X.-XI. století a zanechal v Toskánsku své skvostné ukázky jako např. Duomo v Pise, Baptisterum nebo San Miniato al Monte ve Florencii a řadu drobných architektonických klenotů jako např. venkovské kostelíky, tzv. „farní kostely“; svědectví, na straně jedné, o úsilí římskokatolické církve osídlit toskánský venkov, na straně druhé, doklad pozoruhodného rozvoje místního zemědělství. Většina z nich byla vystavěna podél „via Francigena“, důležitého tranzitního uzlu, jenž spojoval Řím se severní Itálií, tudíž i s Francií. Gotika dala vzniknout působivě krásným stavbám, jako např. Santa Maria Novella, Santa Croce, Palazzo Vecchio, Duomo – Santa Maria del Fiore ve Florencii, Duomo a Palazzo Comunale v Sieně, nebo opatství San Galgano – první a nejčistčí příklad gotiky v Toskánsku.