|
|
|
Ale bude to především začátek XV.
století, kdy Florencie začne nabírat svou charakteristickou
podobu, jež si ještě dnes podmaňuje celý svět. Díky vzestupu
moci Medičejských a jejich následnému rozšiřování kontroly
celého území regionu. Florencie a Toskánsko se stanou
kolébkou moderní civilizace, kde „člověk“ získává, asi
poprvé ve své historii, pozici ve středu světa.
Po staletích barbarských nájezdů,
po dlouhém období radikálního temna, charakteristického
přísnou kontrolou zvyků, mód a svobody osobnosti ze strany
Římskokatolické církve během středověku; konečně nový
vítr, plodný, obrozující, plný tvůrčí síly a změn, uvolňující
se právě ve Florencii. Vítr označovaný jako humanismus.
Pod vedením osvíceného snílka, jakým
byl Lorenzo Medičejský Veliký, básník, filozof, mecenáš
a podporovatel národa spíše než politiky, Florencie poznává
úžasné období rozmachu. Bohaté a vlivné florentské rodiny,
kupci obchodující s celým světem, bankéři půjčující peníze
králům půlky Evropy, mezi sebou soupeří, jak tomu ostatně
vždy bylo, v atmosféře tvořivého zápalu, aby zbudovali,
tentokrát už ne věže, ale paláce a zahrady stále větší,
soukromé kaple, venkovská sídla, obklopujíce se nejlepšími
architekty, sochaři, malíři, řemeslníky, aby mohli zušlechtit
a zkrášlit svá bydliště a učinit je stále přepychovějšími
než ty konkurenčních rodin. Je příznačné, co prohlásili
Pittiové, závistiví florentští bankéři – konkurenti Strozziů,
již právě dokončili svůj nádherný palác v centru města,
jenž ještě dnes nese jejich jméno: „Postavíme palác, jehož
okna budou tak velká jako vaše dveře!“ Zrodil se tak velkolepý
Palazzo Pitti, započatý Brunelleschim a dokončený Ammannatim,
a k němu náležící zahrady Boboli, navržené Tribolim. Bohužel
toto honosné válečné tažení přivede Pitti k bankrotu;
k největší radosti Medičejských, již nedokončený palác
koupí a nechají zbudovat tzv. Vasariho vzdušnou chodbu,
spojující Palazzo Pitti s Palazzo Vecchio, vedoucí přes
Ponte Vecchio a Uffizi.
Dokonalá perspektiva muzea Uffizi,
zakončená věží Arnolfo a Palazzo Vecchio, jež je vidět
z druhého říčního břehu, představuje největší a nejosvícenější
příklad renesanční urbanistiky v Itálii.
A právě „renesance“ (it. rinascimento
= znovuzrození) bude slovo užívané samotným Vasarim, jenž
byť architekt, byl rovněž, jako všichni umělci – jeho
současníci, i malíř, sochař a pozorný reportér, čehož
důkazem je fascinující kniha „Le Vite“ (Životy), série
biografií nejvýznamnějších umělců a vzdělanců, základní
dílo pro pochopení historie Florencie své doby.
Město, díky práci takových umělců,
jakými byli Michelangelo, Donatello, Beato Angelico, Masaccio,
Botticelli, Brunelleschi, Leonardo da Vinci, Alberti,
Ghiberti, Orcagna, Ghirlandalo, atd., se promění v onen
klenot, bohatství celého lidstva. Vlastnost, jež ji v
průběhu následujících staletí vždy ušetřila před běsněním
válek a cizích útočníků, již byli dojati svou krásou právě
ve chvíli, kdy se zdálo, že bude zničena. Stačí jeden
příklad za všechny: Ponte Vecchio bylo v r. 1944 ušetřeno,
zatímco všechny ostatní mosty byly odstřeleny německým
oddílem na ústupu.
A stejně jako
Ponte Vecchio, rovněž Brunelleschiho kopule je stále,
i po pěti stech letech, na svém místě; „…stavba tak velkolepá,
tyčící se k nebi, tak prostorná, že by mohla svým stínem
pojmout veškerý toskánský lid…“, tak ji popsal jiný velký
florentský architekt Leon Battista Alberti. Zdá se, jako
kdyby se chtěla měřit s girlandou pahorků obklopujících
město. Realizace této nezměrné stavby, jejíž konstrukční
vývoj zůstává ještě stále zčásti nejasný současným architektům,
znamená pro Florencii konečné vítězství nad ostatními
toskánskými městy.
|
